Historie XIII - Blankartice

      Počátky obce pravděpodobně sahají podle některých pramenů už do 13. století našeho letopočtu. Blankartice vznikly německým osídlením na místě vykácených lesů, pravděpodobně kolonizátory z oblasti Porýní. Někteří historici se přiklánějí k založení obce kolem roku 1230. Ti  se rovněž opírají o to, že nejstarší známá pojmenování míst byla ve slovanských tvarech. To ale nemusí být rozhodující, neboť bylo čerpáno z česky vedených zemských knih. Možná také proto, že Blankartice příslušely od 16. století  panství liběšickému, které bylo české. Naproti tomu názvy lánů, rodinných jmen a míst jsou výrazně německého původu. Název Blankartice by mohl pocházet z osobního jména Blankart nebo Blankhart, jehož nositelem byl pravděpodobně lokátor, zakladatel vesnice, pověřený panovníkem. Nejstarší písemné zmínky o obci v centrálně vedených českých archivech jsou z let 1427, 1454 a 1543. Počínaje 16. stoletím  je v listinách uváděno více  podob názvu, jako Blankarticze, Plankarticze, po roce 1567 je v Úštěcko-Verneřických listinách uváděn název Blanckersdorff, později Plankersdorff.

 

     Blankartice kolem roku 1283 patřily k tehdy nově zřízenému panství Scharfenstein – Ostrý a jeho pánem  byl rod Michelsberg – Michalovicové. O této příslušnosti svědčí, že v pozdější době Blankartice používaly benešovské míry a váhy a že bylo povinností mletí obilí jen v Benešově. Až do roku 1712 se museli občané Blankartic zúčastňovat průvodu Nanebevstoupení v Benešově. Další obdobné souvislosti byly následnou přestavbou panství ukončeny.    V 15. století byla obec podřízena soudnímu městu Verneřice a musela od něho odebírat  sůl (1534) a pivo (1537). Stalo se tak po vyčlenění z panství Ostrý

 pány z Vartemberga v roce 1511, kdy byly Blankartice společně s celou  verneřickou oblastí podrobeny zůstavšímu panství liběšickému.

 

      Při pozdějších dědických děleních následníky pánů Dubanských z Duban byly Blankartice rozděleny na dvě poloviny:  západně ležící část od potoka Grundbachu (dnešní Dolský potok) se 12 sedláky a domkaři připadla k panství Niederkoblitz (Dolní Koblice), jehož majiteli byli páni z Wrzesowitz (Vřesovicové) a od roku 1680 pražskému Jezuitskému Kolegiu sv. Klimenta – náboženskému fondu a knížectví Lobkoviců. Proto také se v té době levá polovina vesnice jmenovala Herz-Jesu-Seite (Srdce Ježíšovo). Obec na druhé, východní straně potoka s 11 sedláky a domkaři, připadla panství Ploskowitz. Zde docházelo k velkým změnám majitelů. Po rodině Vřesoviců následovali hrabě Heinrich Schlick, vévoda Julius von Sachsen-Lauenburg, falcký hrabě Philipp Wilhelm von Neuburg, Jülich und Berg, arcivévoda Gaston von Toskana, vévoda v Bavorsku a po roce 1805 náležela k rakouskému císařskému dvoru. Po roce 1850 byly obě části obce spojeny a přináležely k okresu Benešov. V té době měla obec 36 obydlí, v roce 1713 to už bylo 50 domků a 2 mlýny. Ze spodního mlýna se dochoval do dnešní doby pouze sklep. Kromě zemědělců byly ve vsi rodiny, které se zabývaly předením nebo nádeničením. V té době se na východní části za potokem pěstoval na nevelkém pozemku i chmel. Nejčastějšími rodinnými jmény obce byly tenkrát Heller, Rasche, Schirmer, Fiedler, Hanke, Röllich, Schubert, Wagner a Wurm. V mapách této doby je obec označena jako Blankersdorf.

 

       V roce 1787 měla obec již 92 domů, v roce 1833 105 domů s 560 obyvateli. Největšími zdroji obživy bylo pěstování lnu, spřádání a výroba plátna. V letech 1869 a pak 1890 proběhlo lidové sčítání a tehdy měla obec nejvyšší počet obyvatel, 654, z toho 571 německých. Není bez zajímavosti, že v tomto 19. století se na různých místech blankartických pozemků dobývalo výtečné smolné hnědé uhlí na pozemcích u čp. 12,16 a později i čp.80. Vydatné sloje byly zejména  na území mezi Blankarticemi a Heřmanovem (důl Segen-Gottes-Zeche – Požehnání boží) s těžbou cca 500 tun ročně a s počtem až dvaceti horníků. Na přelomu 19. a 20. století bylo dobývání uhlí nejprve přerušeno, v roce 1911 pak zastaveno z důvodu nerentabilnosti.

      Nejčastějšími rodinnými jmény v době mezi I. a II. světovou válkou  byla rovněž jména, o nichž je zmínka výše u 18.století rozšířena o další, jako např. Böhm, Janisch, Krause, Wolf, Weigel.

Obec Blankartice se může chlubit tím, že odtud pocházeli Josef Klum sen., zakladatel Podmokelské městské kapely (1877 – 1946 Coswig) a komponista MUDr. Franz Hortig (nar. 1855).

V roce 1930 měla obec 540 obyvatel, z toho pouze jediného Čecha a 108 domů, v roce 1939 469 obyvatel , z toho 219 mužů. V obci se nacházela 4 pohostinství – U Simmů, U Sommerů, U Glanzů a U Mattausche. Ve dvou případech byla vybavena tanečními sály a jedna hospoda měla cizinecké pokoje. Od roku 1936 si v obci udržoval lyžařskou boudu německý tělocvičný spolek ze Starého Města v pronájmu v bývalém malozemědělském domě.